Podle všeho optické pomůcky ve funkci brýlí (tj. optické pomůcky s čočkami takové optické mohutnosti, aby s čočkou lidského oka vytvářely na sítnici ostrý obraz) v antice neexistovaly. Zachoval se dokonce dopis prominentního Římana z 1. stol. př. n. l., který si ztěžuje, že vzhledem ke svému stáří a nemoci nemůže číst a je tak odkázán na své otroky. I když římský císař Nero používal smaragd při sledování gladiátorských zápasů, bylo to zřejmě kvůli jeho zelené barvě a filtraci slunečních paprsků. Přesto zvětšení jako takové znáno už bylo: jeho všeobecné principy zmiňuje Ptolemaios a také Seneka začátkem n. l. používal ke čtení knih skleněnou kouli naplněnou vodou.
Nejstarší známé čočky byly nalezeny ve zříceninách antického Ninive. Byly vyrobeny z leštěného křemene a měly průměr téměř 4 cm. Aristofanes píše o „skle” pro vypalování děr v pergamenu a k mazání textu na voskových tabulkách, podle Plinia Staršího ho lékaři používali k vypalování ran.
Kolem roku 1000 byl vynalezen a od té doby i vyráběn (vyráběli ho Benátčané) tzv. čtecí kámen, tj. skleněný kulový vrchlík, který se přikládal ke čtenému textu aby ho zvětšil. Používali ho především dalekozrací mniši.
Takovýto kámen popisuje ještě v roce 1268 anglický filozof Roger Bacon, zatímco v jenom italském rukopisu z roku 1289 je už zmínka o brýlích, tj. o čočkách upevněných v obroučkách. Musely tedy být vynalezeny někdy v tomto období. Někdy se uvádí jako jejich vynálezce Salvino D’Armate z Pisy, novější zdroje ukazují k dominikánskému mnichu Alessandru Spinovi z Florencie. První známé umělecké zpracování tématu s brýlemi se objevuje v roce 1352 (Tommaso di Modena).
Replika kostěných brýlí z 15. století
Konkávní čočky - vhodné pro krátkozraké - se objevují až v 16. stol. Mimo jiné je používal papež Leo X, který byl velmi krátkozraký.
Od okamžiku vzniku brýlí řešili jejich výrobci problém jejich správného usazení (upevnění), a to jak z hlediska mechanického tak optického. Trvalo jim to 350 let. Španělští výrobci v 17. stol. experimentovali s hedvábnými stužkami připevněnými k obroučkám a tvořících smyčku kolem uší. Později španělští a italští misionáři začali používat - po čínském způsobu - místo smyček keramická nebo kovová závaží. Konečně v roce 1730 londýnský optik Edward Scarlettpředstavuje pevné postranice, které se opírají o horní část ucha. Tento způsob se rychle rozšířil na celý kontinent. Ale už roku 1752 je tu další vynález Jamese Ayscougha: postranice s dvojím čepem („pantem”), které se nechají „ohýbat”. Jejich popularita byla obrovská a zanedlouho se objevují na všech druzích maleb i v tisku. Rozšířily se opět velmi rychle, přestože nebyly levné: literárně vzdělaní američtí kolonisté za ně platili 200 dolarů!
Typ brýlí používaných v 2. pol. 18. století (replika)
Přes tato zlepšení mnozí aristokratičtí Francouzi a Angličané nosili brýle jen v soukromí a pokud museli použít nějakou pomůcku na veřejnosti, používali tzv. monokl („brýle” na jedno oko vyvinuté v Německu kolem r. 1700), který nebyl tak nápadný a nechal se lépe skrýt.
Tzv. lorňon byl dalším vynálezem18. stol. (Angličan George Adams). Drželi se v ruce.
Tzv. cvikr, který se „připínal” na nos, se objevil kolem roku 1840. Byl velmi rozšířen a doznal mnoha tvarů.
V roce 1780 objevuje Benjamin Franklin tzv. bifokální čočky, tj. čočky s dvojí ohniskovou vzdáleností. Brýle s takovýmito čočkami tak nahradily dvoje brýle (na dálku i na blízko). Přes nesporné výhody se tyto brýle začaly ve větší míře používat až v první polovině 19. stol. Tehdy začal výraz „bifokální” používat John Isaack Havkins (ten si v r. 1827 nechal patentovat i trifokální čočky). Bifokální čočky byly tmelené ze 2 částí, byly křehké, nevzhledné a v místě spojení byly „nečistoty”. Vroce 1908 si nechal Borsch patentovat spojení obou čoček natavením (podle dřívější myšlenky de Weckera).
Ještě ke konci 19. století byla koupě brýlí záležitostí ryze obchodnickou: obchodník se zájemce zeptal na věk a na cenu brýlí a pak mu postupně zkoušel jednotlivé brýle tak dlouho, až byl zákazník spokojen.